Padouch nebo hrdina?

“Hodný” vir BAKTERIOFÁG

Bakteriofágy, zkráceně fágy, jsou vlastně viry, které jsou schopné infikovat některé bakterie. Čtete správně. Tyto mikroorganismy si zařazení mezi hrdiny bezpochyby zaslouží. Namítnete, že viry jsou všeobecně známé jako původci chorob. Ano. To je sice pravda, nicméně mnohé z nich ve skutečnosti přinášejí organismům adaptivní výhody a život na Zemi by bez nich nebyl možný.
Bakteriofágy naleznete ve všech místech osídlených jejich bakteriálními hostiteli. Žijí například ve střevech živočichů, v půdě a zejména ve vodách. Jsou neškodné pro rostliny a živočichy, ale zásadní pro zdravý mořský ekosystém. Pozemské oceány se tak hemží bakteriofágy a dalšími viry. A jak zmiňuje časopis National Geographic, v oceánech je dokonce více těchto virových částic, než je hvězd v pozorovatelném vesmíru.

Navíc mohou pomoci řešit jeden z významných problémů současného zdravotnictví. Tím je zvyšující se odolnost bakterií na antibiotika z důvodu jejich častého používání. Infekce způsobené rezistentními bakteriemi se léčí jen velmi obtížně a jde o dlouhý proces s nejistým koncem. A právě zde nastupují bakteriofágy. Tito přirození predátoři bakterií jsou již dlouho považováni za potenciální terapeutický prostředek, který by mohl být použit právě proti bakteriím, na které antibiotika už nestačí.

Víte, že v Brně ve vědeckém centru CEITEC MU se právě bakteriofágy zabývají a jsou v tom světoví? Přijďte si prohlédnout výzkumné laboratoře i elektronový mikroskop velký jako dvě patra. Více informací naleznete zde.

Seznamte se s roztoči…

Roztoči jsou malí, mnohem menší než tečka na konci této věty. Mají podobný vzhled jako klíšťata (ostatně i ta jsou roztoči), baňatá, kulatá nebo protáhlá těla a obvykle jsou vybaveni osmi nohama.

Najdeme je všude, žijí téměř v každém prostředí, byť mají nejraději teplo a vlhko. Dokonce i na nás samotných – na našem těle – se jich vyskytuje hned několik milionů. Na vlasech, řasách, na kůži, v nosních dírkách nebo v plicích, některé druhy se dokonce mohou zavrtat pod naši kůži. V noci se po nás přesouvají, okusují nás a samozřejmě se i páří. Jsme pro ně nonstop bufet s neomezenou konzumací.

Nejstarší fosilie roztočů pocházejí z doby před 410 miliony let. Zdá se, že ty druhy, které osídlily lidská těla, se po miliony roků vyvíjely spolu s člověkem, resp. jeho předchůdci. Předávají se z rodičů na děti (zřejmě již během porodu), jejich přenos totiž vyžaduje velmi blízký fyzický kontakt.

Lidští roztoči z různých kontinentů jsou mírně geneticky odlišní. I když se přestěhujeme na opačnou stranu planety, stále si s sebou poneseme vlastní kolonii těchto mikroskopických organismů. Jejich studium tudíž poodhaluje dávnou historii lidstva. Například mnozí Afroameričané, kteří žijí ve Spojených státech už po několik generací, stále hostí africké roztoče.

V použité matraci může žít až 10 milionů roztočů, na plochu 10 centimetrů čtverečních koberce se jich vejde několik desítek tisíc. Pojídají prach a především odumřelé kožní buňky – z každého lidského těla každý den odpadne několik gramů šupinek kůže, a pak tu jsou samozřejmě ještě všichni naši domácí miláčci.

Zřejmě existují miliony druhů roztočů, každý je něčím jedinečný nebo zajímavý. Stačí se mikroskopem podívat do vzorku náhodně vybrané špetky hlíny před naším domem a objevíme hned několik dosud neznámých druhů.

Až na naprosté výjimky nepřenášejí nemoci, ale nahromadění jejich slinutých kůží, mrtvých těl a výkalů přispívá k zaprášení okolí. Některé z nás ale dokáží pěkně potrápit, jejich kousnutí a výkaly vyvolávají nejen pocit svědění, ale také alergické reakce. Vzpomeňme si na naše domácí roztoče, až se poškrábeme.

ŽELVUŠKA - gurmánka, která přežije i vlastní smrt

Vodní medvíďátka, jak se želvuškám také říká, vědci považují za nejodolnější tvory naší planety. Toto stvoření o průměrné velikosti 0,5 mm můžete několik hodin vařit v hrnci s vodou nebo zmrazit na -196 stupňů Celsia. Přežijí i radioaktivní záření, vysoký tlak v hlubinách oceánů i podmínky v kosmu. Určitě přemýšlíte, jak je to možné? Tímto “kouzlem” je u želvušek tzv. kryptobióza (z řečtiny: krypto-skrytý, bios-život). Jedná se o schopnost nafingovat vlastní smrt. Kdykoliv se medvíďátkům něco nelíbí a řeknou si, že je na ně například moc sucho, jednoduše sama vyschnou. Vyschlé želvušky ve stavu kryptobiózy nedýchají ani nepřijímají potravu. A čas, po který jsou v tomto stavu, se nepočítá do délky jejich života. Jakmile se podmínky zlepší a želvušky zalije voda, probudí se a pokračují ve svých životech tam, kde před několika lety skončily. Průměrný život tohoto tvorečka trvá několik měsíců, někdy i přes rok. Ale ve vyschlém stavu dokáže “nežít” i 30 let.

A proč jsou želvušky pro přírodu tak důležité? Nepředstavují žádný důležitý potravní zdroj jiných organismů. I když si je na jídelníček kdekdo zařadí. Na první pohled se zdá, že by se bez nich život v půdě docela dobře obešel. Želvušky se však stávají superhrdinkami, až kdy jde tzv. “do tuhého”. Pracují tam, kde ostatní kvůli nepříznivým podmínkám hynou - v polárních oblastech nebo v půdách zasažených suchem. V takových půdách urychlují koloběh živin a zpřístupňují je rostlinám. Navíc jsou schopné nahradit větší organismy, které se musely odstěhovat nebo sucho nepřežily, a namísto nich regulovat počty hlístic nebo drobných červíků. Želvušky jsou v tomto směru “gurmánky”. Rády se nacpou téměř k prasknutí. Pro porovnání, jeden průměrný roztoč sežere denně kolem pěti až deseti hlístic, zatímco jedna želvuška spořádá až kolem šedesáti hlístic denně.